vánoce
Vánoce (z něm. Weihnachten svaté noci) jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíše Krista. Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu. Již ve 3. století někteří křesťanští teologové uvadějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Římě kolem roku 336.[1] Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století.
V Česku je však za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti, do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází. K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslavou slunovratu, který na tyto dny též připadá. V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků.
 |
|
| Vánoční stromeček je vedle jesliček nejznámějším symbolem Vánoc. | |
| Slavený | křesťany po celém světě, stejně jako některými nekřesťany |
| Druh | Křesťanský |
| Význam a smysl | Narození Ježíše Nazaretského. |
| Datum | Křesťanské slavení: od 25. prosince po svátek Křtu Páně v západních církvích 7. ledna ve většině východních církvích včetně pravoslavných Lidové slavení: |
| Zvyky a tradice | Bohoslužby, dávání dárků, rodinná setkávání, zdobení stromků. |
| Souvisí s | Advent, Epifanie, Svátek Křtu Páně |
Etymologie
Slovo Vánoce pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), složeného z wīha- (světit) a Nacht (noc)[2]. Machkův slovník uvádí staroněmecký tvar wínnahten a soudí, že k převzetí muselo dojít ještě v předcyrilometodějské době. Pfeiferův slovník odvozuje německé weihen od staroindického vinákti, třídit, oddělovat.[3] Jiné vysvětlení, které však nemá oporu v dokladech a je tedy "lidovou" etymologií, je z výrazu dvé noce, který označoval období, kdy noc trvala jako dvě.
Původ Vánoc
Ačkoli se kořeny Vánoc hledají v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu (např. svátky mrtvých či Saturnáliích v antickém Římě), tato hypotéza pochází teprve z 18. století. Literární prameny naproti tomu prokazují, že křesťané spojovali datum narození Krista mnohem dříve, než císař Aurelianus (270-275) ustanovil na tento den svátek zrození nepřemožitelného slunce (natalis solis invicti). Tato teorie se zakládá na propojení názvu svátku s raně křesťanskou christologickou exegezí verše proroka Malachiáše,[4] který obsahuje proroctví o Mesiáši, v němž „vzejde slunce spravedlnosti“. Teorie však opomíná skutečnost, že mezi pojmy „slunce spravedlnosti" a „nepřemožitelné slunce" neexistuje shoda. Krom toho máme dosvědčen tento titul přiřčený Kristu ve spisku De Pascha computus, který se dochoval mezi díly kartáginského biskupa Cypriána z roku 243.[5]
Již jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století připisovaný Hippolytovi označuje jako datum Kristova narození „středu 25. prosince".[6] Totéž datum uvádí ve svém díle Chronografiai z roku 221 římský historik Sextus Iulius Africanus a již zmiňovaný spis De Pascha computus. Z dalších indicií lze usuzovat, že v mnoha částech římské říše křesťané slavili Kristovo narození již před Konstantinem: slaví-li společně Vánoce donatisté i katolíci v severní Africe, lze se domnívat, že se zde Kristovo narození slavilo již před schismatem obou stran, k němuž došlo po roce 311.
Datum 25. prosince coby den narození Krista má zřejmě svůj původ v oslavě Velikonoc, a to prostým výpočtem. Například spis De solsticiis et aequinocibus z poloviny 4. století klade datum Velikonoc k 25. březnu, a toto datum ztotožňuje s datem Kristova vtělení, tedy početí.[7] Prostým připočítáním devíti měsíců se pak dostáváme k datu 25. prosince. Této teorii vzniku odpovídá i analogické vysvětlení, běžnější na křesťanském Východě, které takto váže 6. duben a 6. leden, kdy křesťané slaví svátek Epifanie čili Zjevení Páně.[8]
Prvním dokumentem, který pak dosvědčuje přímo slavení Vánoc je slavný Filokalův Chronograf z roku 354, když uvádí narození Krista mezi oslavami mučedníků římské církve v tzv. Depositio martyrum.[9] Kvůli jisté nepravidelnosti v seznamu úmrtí papežů v témže kalendáři pak můžeme datovat toto svědectví do roku 336.[10] Tento údaj znamená, že křesťané Vánoce coby narození Krista slavili v Římě nejpozději tohoto roku, pravděpodobně však již dříve.
Jedna z posledních hypotéz tvrdí, že datum oslavy Vánoc může odpovídat skutečnému datu Ježíšova narození. Tato teorie se zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých informací z Lukášova evangelia, podle něhož archanděl Gabriel knězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu během služby Abiovy kněžské třídy, do níž náležel,[11] oznamuje, že se mu narodí syn. Podle kalendáře služeb jednotlivých tříd, který se podařilo zrekonstruovat na základě kumránských svitků, Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním záříjovém týdnu, kdy k tomuto poselství mohlo dojít.[12] Jan Křtitel by tak mohl narodit na konci června (konec září + 9 měsíců Alžbětina těhotenství). Ježíš se pak narodil podle Lukášova evangelia[13] o šest měsíců po Janu Křtiteli: je tedy možné, že se tak událo na konci prosince. Možnost, že datum 25. prosince jako oslavy Ježíšova narození může pocházet i z nějaké starobylé tradice, která měla historické jádro, tak zůstává otevřená.[14]
Křesťanské slavení Vánoc
- Podrobnější informace naleznete v článku Narození Páně.
Přípravu na samotné Vánoce představuje advent, období čtyř týdnů před Vánoci. První adventní neděle (připadající na neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem) označuje počátek křesťanského roku. Čtyři adventní neděle bývají někdy označovány postupně jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá, ovšem tato označení nemají s křesťanskou tradicí nic společného, mají čistě komerční význam, spojený s předvánočními nákupy dárků.
V průběhu adventu mají svátek někteří důležití svatí, např. sv. Ondřej (30. listopad), sv. Barbora (4. prosinec), sv. Mikuláš (6. prosinec) a sv. Lucie (13. prosinec).
Štědrý večer ještě nepatří do křesťanských Vánoc. Končí jím Advent a také postní období. Štědrovečerní večeře má proto slavnostní ráz, ačkoli je ještě složena z postních jídel. Následující půlnoční mše je pak v podstatě pozůstatkem noční vigilie, která původně předcházela všem významným křesťanským svátkům.
Samotné vánoční svátky začínají dnem narození Páně 25. prosince, (Boží hod vánoční, v občanském kalendáři označený jako „1. svátek vánoční“). 26. prosince se slaví svátek sv. Štěpána prvomučedníka, občanský „2. svátek vánoční“.
6. ledna se slaví slavnost Zjevení Páně (též svátek Tří králů) – podle tradice se toho dne přišli poklonit právě narozenému Ježíšovi do Betléma mudrci od východu a přinesli mu dary. Tradice později udělala z mudrců krále a stanovila jejich počet na tři. Neděli následující po slavnosti Zjevení Páně se slaví Křest Páně, kdy vánoční období v rámci církevního roku končí.
Ne všichni křesťané však Vánoce slaví – například v 17. století byly v Anglii a některých amerických koloniích vánoce kvůli možnému pohanskému původu zakázány; podobně někteří fundamentalističtí křesťané Vánoce neslaví ani dnes, například Svědci Jehovovi. Přímo z Bible totiž nelze slavení vánoc obhájit. Dle dochovaných citací z evangelií Ježíš Kristus své učedníky nikdy nevyzýval k jakékoli oslavě jeho narozenin.
Vánoce v Česku
- Související informace lze nalézt také v článcích Jesličky a Vánoční stromeček.
Vánoce jsou považovány za nejdůležitější svátek i pro nekřesťany, kteří ho spojují se zakončením roku a s trávením času s v rodinném kruhu. Vánoce jsou slaveny 24., 25. a 26. prosince, ale předchází jim v křesťanském pojetí čtyř týdenní období zvané advent. Všechny tři dny jsou oficiálním státním svátkem.
S vánočním slavením je spojeno množství místních či národních zvyklostí. U nás je zřejmě nejrozšířenějším zvykem vztyčení vánočního stromu či stromku, který se zdobí vánočními ozdobami, a pod který se v rodinách kladou dárky. Počátkem 18. století se součástí dekorace stalo i osvětlení a vánoční stromek se z Německa šíří dál. V českých zemích poprvé vánoční stromek připravil pro své přátele v roce 1812 ředitel Stavovského divadla J. K. Liebich na svém libeňském zámečku. Nový zvyk se poté začal prosazovat v bohatých pražských měšťanských rodinách a teprve později i do venkovských stavení.[15] Rovněž bývá zvykem na Vánoce stavět jesličky neboli betlém: v Čechách se tento zvyk objevuje roku 1560 v kostele sv. Klimenta v Praze[16] Charakter Vánoc do značné míry ovlivňují také koledy, česká tradice koled je pak zvláště bohatá.
24. prosince bývá tradicí, že se schází celá rodina na slavností večeři. Samotná večeře se tradičně skládala z rybí polévky, bramborového salátu s kaprem a během její konzumace se dodržovaly jisté zvyklosti: mohlo se tak připravit o talíř více pro nečekanou návštěvu, případně položit pod talíř minci či šupinu. Od štědrovečerní tabule se obvykle směla vzdalovat pouze hospodyně. Po večeři bývá zvykem rozbalovat vánoční dárky, které dětem v českých zemích přináší Ježíšek. Štědrý den tradičně vrcholí půlnoční mší, na které se zpívají koledy a začíná samotná církevní oslava narození Krista.
Se štědrým večerem se pojí i řada lidových zvyků: lití olova, pouštění ořechových lodiček, házení střevícem či třesení bezem.
Vánoční cukroví
- Související informace lze nalézt také v článku Vánoční cukroví.
Vánoční cukroví a jeho pečení je jedna z obecně rozšířených vánočních tradic, která je ve velké části českých domácností dodržována. Většina z vánočních cukroví se připravuje ze směsi mouky, cukru, vajec, másla, kakaa, čokolády a různých druhů ořechů a kandovaného ovoce. Mezi typické patří cukroví z lineckého těsta, které je možné navíc ochutit strouhaným kokosem nebo kakaem. Typická vůně je vanilka, koření skořice.
[editovat] Betlémské světlo
Jednou z novodobých vánočních tradic je betlémské světlo, které rozvážejí skauti. Světlo se každoročně zapaluje v Betlémě, a posléze putuje napříč Evropou. Do Česka betlémské světlo putuje z Vídně, kde jej rakouští skauti předávají o neděli Gaudete delegacím z celé Evropy; pro české země jej přebírají brněnští skauti, kteří jej v sobotu rozvážejí před 4. nedělí adventní, takže je pak k dispozici v kostelech, na náměstích, vánočních trzích, knihovnách apod.
Oslava Vánoc ve světě
Vánoce se slaví na mnoha místech po celém světě a to i tam, kde křesťanství nemá silnou tradici či stoupence; slaví se zvláště v Evropě, Americe, Austrálii, Africe a částečně i Asii. Samotná oslava Vánoc se však značně liší s ohledem na historické tradice či víru obyvatel.
Západní Evropa a Severní Amerika
- Související informace lze nalézt také v článku Santa Claus.
V západní Evropě a v Severní Americe jsou Vánoce slaveny v duchu náboženské tradice, spojené s obdarováváním bližních dárky, jež jsou rozbalovány 25. prosince ráno (v USA jsou dokonce Vánoce slaveny jen v tento den). Jako ústřední postava se v anglosaských zemích vyskytuje starší mužská postava jménem Santa Claus (ve Velké Británii, Austrálii a jinde též nazývaný Father Christmas, tj. Otec Vánoc), který vozí dárky na saních. V jiných zemích nosí dárky vánoční skřítci.
Pravoslavné Vánoce
Vánoce se v pravoslaví začínají slavit až 6. a 7. ledna na svátek Zjevení Páně čili Epifanie. V historii byly Vánoce spojeny s velkým množstvím tradic, které upadly z velké části do zapomnění po oficiálním zákazu Vánoc v Sovětském svazu v roce 1918. V současném Rusku jsou oslavy tak spojeny spíše s Novým rokem s jolkou. Ústřední nepravoslavnou (pohádkovou) postavou je Děda Mráz.[17]
Vánoce v umění
[editovat] Výtvarné umění
Zobrazení Vánoc ve výtvarném umění je téměř výhradně doménou malby. Sochařské zpracování je, s výjimkou reliéfního podání a lidových betlémů, velmi vzácné.
[editovat] Narození Krista
Základním vánočním tématem ve výtvarném umění je Narození Krista. To bylo zobrazováno již v raněkřesťanském umění, avšak zpravidla pouze jako součást christologických cyklů.[19] Místo narození není v biblickém textu nikterak popsáno a jedinou indicií je to, že narozený Ježíš byl položen do jeslí. Kristovo narození je proto zpravidla situováno do chléva, respektive do dřevěného přístřešku postaveného pro zvířata, který často (zvláště v pozdní gotice a rané renesanci) bývá vestavěný do trosek rozměrné antické stavby. V oblastech působení Ortodoxní církve se Kristovo narození odehrává zpravidla v jeskyni.[19]
Kromě zvířat a svaté rodiny bývají od 14. století obvyklou součástí scény narození Krista klanění pastýřů. Často jsou součástí scény také andělé, kteří buďto v pozadí výjevu zvěstují narození Spasitele, nebo jsou jako pozorovatelé přítomni samotnému betlémskému výjevu.[19]
[editovat] Klanění tří králů
Námětově patří k Vánocům také Klanění tří králů. Motiv hvězdy se objevuje již ve 4. století. Především ve východní církvi se objevují rozsáhlé umělecké cykly zobrazující celý legendický příběh tří králů.[20]
Řada zobrazovaných detailů klanění králů je opět apokryfních. Bible nezmiňuje nejen jména „králů“ (dle biblického textu má jít o mágy), ale dokonce nezná ani jejich počet, který odpovídá počtu darů a zároveň může symbolizuje tři tehdy známé světadíly (Evropa, Asie, Afrika).[20]
[editovat] Chronologický přehled
V českém i evropském gotickém umění byly Vánoční události zpravidla zobrazovány jako součást christologických cyklů. Příkladem je například Vyšebrodský cyklus od Mistra vyšebrodského oltáře. Narození Krista v tomto cyklu obsahuje množství vedlejších ikonografických motivů, což je pro gotické umění obvyklé. Marie zde mj. líbá malého Ježíše jako poukaz na paradoxní situaci, že ji katolická teologie chápe nejen jako Kristovu matku, ale i jako symbol církve tj. nevěstu Kristovu. V popředí výjevu je zobrazen donátor a také nezvyklý apokryfní motiv lázně.
Od druhé poloviny 14. století se často pod vlivem sílícího dobového důrazu na Krista objevuje motiv Adorace Krista, kdy se Marie malému Ježíši klaní. Příkladem je Adorace z Hluboké od Mistra třeboňského oltáře.
Na obraze Klanění tří králů od Giotta di Bondone z let 1304-6 se poprvé objevuje od té doby obvyklé zobrazení betlémské hvězdy jako komety.[21]
V pozdní gotice a rané renesanci jsou často spojovány motivy klanění pastýřů a příjezdu tří králů. Výjevy mívají mnohafigurový kompars, bohatě a podrobně zobrazenou krajinu. Příkladem je nedokončené Klanění tří králů od Leonarda da Vinci. Na obrazech z této doby se také často objevují klečící donátoři. Na klanění tří králů mívají dokonce někdy podobu některého z králů.[20]
Vrcholně renesanční a především barokní zobrazení směřují opět k intimitě a to i na obrazech s mnoha postavami, jako na Klanění tří králů ze Smiřic od Petra Brandla.
V pobarokním sekularizujícím se prostředí se zobrazení Vánočních událostí přesouvá do sentimentální polohy lidového umění, například vyřezávaných betlémů, obsahujících často i stovky figurek, zobrazení řady periferních a zcela anachronických motivů, dějů. Výjimkou přitom nejsou pohyblivé betlémy především z konce 19. století.
Ve „vysokém“ umění se objevují spíše výjimečně. V 19. století například v díle nazarénů, ve 20. století pak v tvorbě některých katolicky orientovaných tvůrců, v Čechách například Bohuslava Reynka
